61. den
Ráno nás čeká opět klasické kolečko. Vstávání, nakrmení Baddýse, vyvenčení Baddýse, ranní hygiena, snídaně, chvilka na probrání, sbalení stanu a další pakáže, pak ještě nabrat zásoby vody, vytřídit odpadky, nastavit navigaci a tradá do Haarlemu. V Haarlemu už vlastně jsme, tak nám cesta do centra zabere asi jen 10 minut. Nacházíme místečko na parkování, které se zdá zadarmo a vyrážíme na obhlídku malého centra města. No, doufám, že nám po návratu domů nezačnou chodit dopisy s pokutami za špatné parkování a překročenou rychlost o dva kilometry v hodině
Fouska parkujeme na plácku poblíž kanálu, podél kterého hned pokračujeme v krasojízdě. Míjíme historickou bránu a poté v dálce spatříme jak jinak než větrný mlýn. Tento je nabarvený černě a moc se nám líbí. Od mlýnu pokračujeme na hlavní náměstí Grote Markt, kde se nachází kostel a pěkně zdobené měšťanské domy. Všude tu po kanálech, ostatně stejně jako po celé zemi, parkují housebóty a loďky. Po cestě zpět k autu akorát jedna plachetnice projíždí pod mostem, který je jí ale malý, a tak se před ní ladně zvedá.
Prohlídka Haarlemu nám moc nezabrala, a proto pokračujeme dnes ještě do asi 40 km vzdáleného Zaanse Schans. Zaanse Schans je úžasná restaurovaná historická vesnice, skanzen chete-li. Je opět zapsaná v UNESCU, a to právem. Skanzen dokumentuje rozkvět jedné z nejstarších průmyslových oblastí Evropy. Větrná eneregie zde doslova nakopla průmysl, a to už na konci 16. století. Ještě v 18. století se v oblasti nacházelo okolo 400 mlýnů, které ale poptávce postupně přestávaly stačit a většina jich byla časem odstraněna.
Osvícení lidé proto přistoupili k záchraně alespoň některých z nich, které nechali v 50. a 60. letech 20. století převést z širšího okolí do Zaanse Schans. Vytvořili zde tak historickou vesnici, ve které ale žijí lidé. Kromě mlýnů sem byly převezeny i historické domy, stodoly a dílny. Rázem si zde připadáte jako v jiné době, teda pokud si odmyslíte davy turistů, které s podobnými místy bohužel souvisí a patří k nim i naše banda. Místo je ale opravdu super.
Za vstup do areálu se dokonce nic neplatí. Musíte jen zaplatit 10 EUR za parkování, pokud přijedete károu. Zdarma pak můžete nakouknout do jednoho mlýnu a mnoha dílen, např. na výrobu tradičních dřeváků, do sýrárny, historického obchodu a podobně. Extra je zpoplatněn vstup do některých dalších mlýnů. Všechny mlýny zde jsou stále funkční a mají široké spektrum využití. Jeden se používá jako pila, další na lisování oleje a další třeba k mletí koření. Mlýny v oblasti pochází ze 17. a 18. století a je jich zde 12, pokud se nepletu.
Ze Zaanse Schans popojíždíme asi hodinku do malého kempu, který je zároveň i koňským rančem.
62. den
Kemp je klidný, není tu mnoho lidí a cena je také v pohodě a tak tu zůstáváme ještě jeden den a čerpáme síly. Holandský pár od vedle je super přátelský a tak se s nimi dáváme do hovoru. Paní si stěžuje, že v Zaanse Schans ještě nebyla, a že by jí tam měl ten její vzít. Baddýska si hned oblíbí a dostává od nich psí mlsky. Ten náš chlupáč je atrakcí všude.
Nabíjíme naše síly i naší elektroniku a jsme připraveni na další dobrodružství.
63. den
Z klidného kempu jedeme asi hodinu a půl, až dorazíme do malého městečka Giethoorn. Městečku se přezdívá holandské Benátky, protože větší část je protkaná kanály a některé domy jsou přístupné jen po vodě. Všude jsou půjčovny loďek a motorových člunů, za docela OK ceny. Pujčení kánoe na půl dne vyjde asi na 14 EUR. Baddýsek ale vodu nerad, takže jdeme na průzkum po souši, což je ale v pohodě, protože skoro všude vedou malé cestičky a kanály překonávají mosty a lávky.
Domy jsou opravdu nádherné. Jeden je hezčí než druhý. Žádné dva nejsou stejné, ale všechny mají podobný styl. Domy a stodoly pocházejí z 18. a 19. století a kdysi tu farmáři vozili po vodě na loďkách i krávy na pastvu. Všechno je zde tak krásně upravené, travička na milimetr posekaná, zahrádky působí jako zámecké parky a k tomu ta voda. Je to až kýčovité, ale nám se to líbí. Za odměnu si po prohlídce Giethoornu dáváme luxusní pizzu. I ta obsluha byla italsky vyhlížející a příjemná.
Už jsme tak natěšeni na přírodu severu, že se rozhodujeme navštívit i jeden nizozemský národní park, který se nachází blízko. Popojíždíme proto do kempu, který leží na půl cesty. Kemp je sice docela veliký, ale je v něm tolik místa, že si každý najde i své soukromí. Cena kempu pro naší smečku činí 15 EUR. Rozhodujeme se zde proto zůstat vyjímečně rovnou tři noci a načerpat nějaké síly před třetí třetinou naší cesty.
64. den
Dnes se nikam nechystáme, proto vstáváme docela pozdě. V klidném tempu následuje naše denní rutina. Poté pereme prálo, sluníme se, píšeme články, třídíme fotky a užíváme si volného internetu. Chvilku si vyšetříme také na čtení našich oblíbených časopisů.
65. den
Po snídani a kávě balíme ruksaky chystáme se na trek v Národním parku Dwingerderweld. Teda trek, no, je to spíš dlouhá procházka, protože jsme v rovinatém Holandsku. Žádné kopce nás nečekají ani zde. Parkujeme u informačního centra a jdeme se ujistit, kterým směrem se vydat, a pro jistotu bereme i orientační mapku.
Cesta by byla vhodná spíš pro kolo, protože vede totálně rovně a nemusíme udělat ani krok do kopce. Za celou dobu také potkáváme jen jednoho člověka, který jde pěšky. Holandské páry v důchodu, brázdící okolí na svých bicyklech, nás ale míjejí každou chvilku. Většinu okolní krajiny tvoří rašeliniště pokryté vřesem nebo pastviny pro kozy, ovce a krávy. Není to tu nic extra, ale zase se nám líbí být v přírodě s minimem lidí a vychutnávat si to ticho.
Asi nejzajímavější částí naší vycházky je zastávka u chaty, kde prodávají zmrzlinu. Jednu si dáme taky a pokračujeme dál. Cyklistickému ruchu odpovídá i značení cest. Cyklostezky jsou značeny výborně, za to ta „naše“ cesta moc dobře značená není. Všechny cesty se kříží kolmo a tak se nám podaří jednou zatočit špatně a přidat si ještě pár kilometrů navíc. O naši chybné odbočce nás upozorní strážci parku, s kterými se dáváme do řeči. Ano, i tady mají tzv. park rangery, i když nevím, co mají v popisu práce, kromě tlachání s kolemjdoucími. Brázdí si tu stejné cesty, po kterých chodí pěší, ve svém Roomsteru. Když jim říkám, že jsme z Čech, tak nemají ani páru, kde ta naše kotlina leží. Hlavně, že si vozí prdel ve Škodovce.
Naše rovinatá procházka se díky odbočce protáhla na 15 kilometrů a my rádi zase vidíme na parkovišti našeho Fouska, který nás doveze do kempu. Máme ale pěkně vyčištěné a vyfoukané hlavy a jsme připraveni opět vyrazit na cestu, která nyní povede na sever.
66. den
Trochu si pospíme a než vyrazíme z kempu je jedenáct hodin. Dnes se nic zajímavého neděje. Brzy přejíždíme hranice do Německa a jedeme několik hodin po jejich luxusních dálnicích, které nemají maximální povolenou rychlost. My si ale kvůli spotřebě držíme stabilně 110 kilometrů za hodinu. Připadáme si jako šneci, nepředjíždějí nás snad jen karavany a kamiony. Brémy jsme se rozhodli vynechat, protože krásných měst jsme se nabažili už dost a nemůžeme se dočkat, až dorazíme na sever. Před Hamburgem ale začně naše navigace blikat červěně jako zběsilá a po chvilce přichází obligátní „stau“. Kolona nás zdrží asi hodinu a do Dánska už se nám dnes pokračovat nechce.
Chvíli za Hamburgem sjíždíme z dálnice a podle navigace nacházíme skromný kemp v lese u malého jezírka. Skoro nikdo tu není. Vypadá to, že se tu zastavil čas. Sociální vybavení kempu už pamatuje lepší časy. Místo faktury dostanu pohled z kempu, na jehož zadní straně jsou vypsané údaje a cena. Fotky na pohledu jsou tak z 90. let podle starého wolksvagenu a žlutého slunečníku soudě. Ale je tu krásnej klid a cena 14 EUR poteší. Na přespání nám to stačí a zítra už budeme v Dánsku.
67. den
Balíme a jedeme, jedeme ještě asi dvě hodiny a triumfálně vjíždíme do Dánska. V Dánsku jsme oba dva poprvé, tak se tešíme, co nás tu čeká. Severní část Německa se krajinou i architekturou Dánsku hodně podobá. Rychlost na silnici ale musíme ubrat. Vše tady vypadá dokonale upravené. Silnice jsou v perfetní kondici bez jediné díry, tráva všude krásně posekaná. Snad ani jeden dům není rozestavěný nebo bez omítky. Jako pozitivum bereme, že nikde kolem silnic nejsou žádné bilboardy, ostatně jako skoro v celé Skandinávii.
Poklidnou jízdu stále rovně narušují jen časté kruhové objezdy. Asi po 70 kilometrech přichází první a také jediná odbočka. Zatáčíme na ostrov Rømø, který se nachází v Národním parku Vadehavet, jenž navazuje na německý Národní park Schleswig-Holsteiniches Wattenmeer. Z pevniny vede na ostrov asi 12 kilometrů dlouhá cesta vystavěná na náspu. Po obou stranách se rozprostírá moře a začíná na scénu přicházet vítr. Poté, co dorazíme na ostrov, pokračujeme několik kilometrů do vybraného kempu, který leží nedaleko pobřeží. Vlastně tu nedaleko pobřeží leží všechno, protože ostrov není nikterak velký a jde přejet za pár minut.
Vedle recepce kempu se nachází jakási promenáda s obchůdky, které nabízejí značně předražené oblečení a suvenýry a také zmrzlinu. Je docela zima a pěkně fučí vítr, ale na zmrzlinu se stojí dlouhá fronta. No jo, krátké léto na severu se musí využít. Obchody ignoruji a jdu na recepci. Kemp je dost velký a cena také není zrovna malá. 270 DKK není nic moc, dělá to asi 900 CZK, přičemž se snažíme držet náš denní průměrný rozpočet na 1000 CZK. Někdo taky zapomněl vypnout ten obří větrák, co fouká od oceánu. Už jenom postavit v tom vichru stan je docela výzva a padne i několik sprostých slov. Nakonec se nám to podaří a náš oranžový krasavec hrdě stojí.
Sice fouká, ale sluníčko svítí a tak poté, co se rozkoukáme, jdeme omrknout místní pláž. Vylezeme zadním vchodem z kempu a procházíme rovinatou krajinou porostlou šípkovými keři, které zrovna vykvetly. Kus před námi se rýsuje nafoukaná písečná hrana porostlá trávou. Travnaté kopečky jsou rozházené i všude okolo a vypadají moc hezky. Přelezeme dunu a před námi se otevře několik kilometrů dlouhý a několik set metrů široký pás země. Povrch je písčitý, ale pěkně tvrdý. Vše, co se neuchytí, vítr odvane na přilehlou dunu. Pruh písečné půdy brázdí tu a tam auto a na dosah vln parkují dodávky a karavany patřící vyznavačům adrenalinu. Ten vítr se přece musí využít. Vlny tu brázdí celkem dost windsurferů a kiterů, které při jejich skocích vítr vznese několik metrů do vzduchu. Je to celkem mazec pozorovat je, jak si užívají ve vlnách. Moc dlouho se tu ale vydržet nedá, protože silný vítr zdvihá prach a písek, který nás bombarduje v podobě milionů malinkatých částic. Chudák Baddýsek už toho má taky dost a tak se řádně vyfoukaní vracíme zpět ke stanu.
V botech a ponožkách máme snad kilo písku. Baddýska musíme taky oprášit, protože má písek po celé tlamě. Vařit venku nemá cenu, takže rozkládáme naši polní kuchyni v předsíňce stanu. Po večeři přichází na řadu ještě zasloužené pivečko.
68. den
Vichr duní celou noc, snad poprvé napínáme na našem Hannah stanu všechny šňůry, které napnout jdou. Stan se kymácel ve větru, ale vydržel to skvěle. Vítr nepolevuje ani ráno, tak se balíme a mizíme pryč. Když zastavíme na pevnině na odpočívadle a vylezeme z auta, pocítíme velkou úlevu. To ticho. V původním plánu bylo dojet až do Kodaně, ale sedět zase tři a půl hodiny v autě se nám nechce. Navíc jen dvě zastávky v Dánsku nám přijdou málo. Předkládám proto náhradní plán, jet se podívat na mořské útesy Stevns Klint.
Cesta nám sice zabere také skoro tři hodiny, ale výsledek stojí za to. Maximálka na dálnicích je tu většinou 110, tak se alespoň můžeme kochat krajinou okolo. Samozřejmě si ale dávám velký pozor, abych nedopadl jako pan doktor ve filmu Vesničko má středisková, který se taky pořád kochal. Bonusem jsou ale dálnice zdarma. Dnes je opravdu na co koukat. Z velkého dánského ostrova Odense přejíždíme na další ostrov po obřím mostě Storebaelt, který meří 13 km a mýtné za přejezd činí 33 EUR. Je to darda, ale jinak to nejde.
Po další hodince jízdy se stáčíme k jihu ke Stevns Klint. Nejprve jdeme prozkoumat zmíněné útesy. Kousek od parkovište leží přímo nad útesem kostel, který se už dokonce na začátku 20. století po sesuvu půdy částečně poroučel do moře. Byl ale opraven a z jeho zahrady se nabízí nádherný výhled na moře. Lze z něj zahlédnout i švédskou pevninu a dlouhý most Øresund, po kterém zítra pojedem. Třešničkou na dortu jsou takové ty turistické dalekohledy. Tyto zde jsou ale zdarma. Krásně lze pozorovat pevnina na protějším břehu i trajekty proplouvající průlivem.
Další zajímavostí tohoto útesu je fakt, že zde lze nejlépe na světě pozorovat a zkoumat skalní vrstvu, která pochází z doby, kdy na zemi dopadl obří meteor, který přispěl k vyhynutí dinosaurů. Sešplháme dolů na pláž a snažíme se onu vrstvu najít. Moc lehké to ale není. Zkuste si najít 10 cm široký pruh v asi 20 metrovém útesu. Na oblázkové pláži je ale krásně a tak se tu svalíme a užíváme si sluníčka. Baddy je docela utahaný a mořské vlny mu už ani tolik nevadí.
Výčet zajímavostí zdejšího pobřeží ale nekončí. Několik kilometrů po pobřeží se nachází vojenská základna, která v sobě skrývá bunkr, muzeum a baterii děl z dob studené války. Neutrální Švédsko v NATO není, a tak dánské pobřeží představovalo poslední výspu severoatlantické aliance. Dneska už jsme toho ale nachodili dost, a proto baterii vynecháme, z čehož má Anetka neskrývanou radost, i když předtím souhlasila, že se tam půjdeme podívat. Nechci mojí bandu přece úplně zničit, že. Místo baterie jdeme ještě krátce omrknout pěkný bílý maják z konce 19. století, který se tyčí nedaleko. Stojí zde také vojenská pozorovatelna. Pozorovatelna je zajímavá mimojiné tím, že jako první hlásila o tom, že z Ruska vyplouvá vojenská loď směr Kuba, která možná veze vojenský materiál. Jako jedna z prvních také svět informovala o tom, že se ona loď navrací domů. Tato informace je brána jako tečka za tzv. kubánskou raketovou krizí, kdy stál svět nejblíže vypuknutí jaderného konfliktu.
Plni informací i pořádně unaveni pokračujeme už jen pár kilometrů do nedalekého kempu, kde budeme přenocovat. Cena 200 DKK už je příjemnější. To samé ale nelze říci o paní mámě na recepci, která nám dala prošlý voucher na internet a pak se divila, že si ho jdu vyměnit.
69. den
Dnes přichází na řadu konečně Kodaň. V dánském hlavním městě jsme do hodiny. Nemůžeme najít žádné volné místo na parkování a parkujeme tedy opět v podzemních garážích nedaleko centra města. Než se ale pustíme do prohlídky, musíme vyřešit několik aktuálních témat. Nejpalčivější je záchod. Kousek od našeho parkoviště leží hlavní vlakové nádraží, tak to jdeme zkusit tam. Já to mám samozřejmě jednodušší a můžu využít krytý pisoárek před budovou. Ten ja ale pouze pro pány, takže Anetka jde zkusit štěstí dovnitř.
Povedlo se, tak přichází na řadu další téma, jídlo. Obcházíme budovu nádraží, která je mimochodem moc pěkná a objevujeme stánek, kde dělají fish and chips za rozumnou cenu. Takže je to jasná volba. S plným pupkem můžeme konečně vyrazit na průzkum. Vedle vlakového nádraží se nachází známý zábavní park Tivoli, odkud se ozývá křik a smích. Horské dráhy ale nejsou nic pro nás, navíc máme Baddýska. Jo, málem bych zapomněl. Jen co jsme opustili garáže, štrádujeme si to po chodníku a v tom se jedna paní, stojící u nějakého obchodu, vrhne na Baddýska a vlepí mu pusu přímo na čumák. Baddy je prostě hvězda vždy a všude.
Pokračujeme v krasojízdě a hned nás do očí praští společný rys Dánska a Holandska. Jsou to kola. V hlavním městě jsou jich opět mraky a je dobře, že jim město vychází vstříc. Nachází se zde dokonce nejdelší pěší zóna na světě – Størget. Krom kol můžeme v dánském hlavním městě najít rovněž hustou síť vodních kanálů. Barevné měšťanské domy a u nich kotvící plachetnice tvoří krásnou kulisu. Některé loďky jsou předělané v kavárny, hospůdky a restaurace, které jsou stále plné lidí vychutnávajících si svoje drinky a užívajících si zajímavou perspektivu při pohledu na okolí.
Brouzdáme si to městem a procházíme okolo velkého náměstí, kde se zrovna konná nějaký koncert. Davy ale nejsou náš šálek kávy a proto opuštíme náměstí a posadíme se na lavičku před zámkem Christiansborg, kde sídlí parlament, a přemýšíme, kam dál vyrazit. Otevírám mapu města a studuju zajímavosti a v tom mě do očí praští název Christiania. Jedná se o svobodnou komunitu, žijící svým vlastním životem skoro v centru dánské metropole. Christiania byla založena v 70. letech hipíky, kteří se ctěli odtrhnout od establishmentu. Jedná se de facto o svobodné město, kam nesmí auta a hlavním náboženstvím je zde ekologie. To si nesmíme nechat ujít.
Asi po dvaceti minutách chůze jsme na místě. Christiania má dokonce své vstupní brány, které hlásají, že právě opouštíme EU. Uvnitř můžeme najít komplexy budov, kde se nacházejí kavárny nebo umělecké galerie. Fasády domů jsou pokryty barevnými graffity, přičemž některá z nich jsou doslova umělecká díla. Mají tu také obrovský skate park, ale život se hlavně odehrává venku, kde je spousta malých hospod a stánků s občerstvením, uměleckými předměty nebo oblečením. Panuje zde velmi uvolněná nálada, kterou zajisté podporuje i všudypřítomná vůně marihuany. Korzuje tu spousta lidí, pod stromy posedávají rodiny s dětmi. Z lidí tu pozitivní energie přímo sálá.
Okouzleni tímto místem a naplněni pozitivní energií se vydáváme zpět k autu. V místním Lidlu ještě kupujeme nějaké zásoby a vedle v Jysku i židli na kempování. Konečně máme zase dvě. Židle vypadá bytelně a stojí jen 59 DKK, což je super cena. Poté, co se vymotáme s provozu metropole, najíždíme na další dlouhatánský most Øresund, který vede přes stejnojmenný záliv, oddělující Dánsko od Švédska. Obří mýtné 52 EUR se platí až na švédské straně. Most je ale také obří, měří totiž 18 kilometrů!
Jsme ve Švédsku. Policejní kontrola se nám vyhne a my stavíme na prvním švédském odpočívadle, kde spřádáme plány ohledně našeho přenocování. Dnes nebudeme spát v kempu, protože ve Švédsku je stanování v přírodě skoro všude povoleno. Stanovat na jednu noc se dá i na soukromém pozemku, pokud postavíte stan dostatečně daleko od nejbližšího obydlí, abyste nerušili jeho majitele. Jedeme asi půl hodiny a poblíž malého národního parku sjíždíme na vedlejší silnici. Z obou stran silnice leží jezera a my po lesní cestě sjedeme až skoro k břehu jednoho z nich. Je tu i ohniště, prostě ideální místo na táboření. Postavíme stan a dáme špágy s omáčkou a sýrem. Potom rozděláme oheň a při praskání dřeva pozorujeme západ slunce nad jezerem. Ještě, že oheň máme, jinak by nás místní hmyz sežral zaživa. Anetka začíná divočet a z obav před zvěří a nechtěnými hosty začne vyrábět na ochranu oštěp, jehož hrot vytvrdí v plamenech.
travel & lifestyle blog 